Lenka Tomsová

Během let jsem měla příležitost udělat pro noviny a časopisy několik stovek rozhovorů se zajímavými lidmi. S řadou dalších výjimečných lidí jsem se potkala při práci na knížkách Fit po česku. Jejich množství a rozmanitost mě samotnou překvapil, když jsem se nedávno probírala svým archivem.

Byli mezi nimi herci (např. Hana Maciuchová, Vlastimil Brodský, Miroslav Donutil, Jana Boušková, Václav Vydra, Ivana Andrlová, Jana Krausová nebo Deana Horváthová), režiséři (např. Zdeněk Zelenka, Karel Smyczek či Juraj Jakubisko), politici (Livia Klausová, Jaroslava Moserová, Jan Ruml, Miroslav Macek, Martin Stropnický, první slovenský velvyslanec Ivan Mjartan  či Jan Kalvoda), zpěváci a hudebníci (Karel Gott, Ondřej Havelka, Marek Eben, Antonín Gondolán, Marta Kubišová, Yvonne Přenosilová), lidé ze světa umění  (Anna Masaryková, malíři Jan Bauch, Josef Istler nebo Karel Valtr, výtvarníci Radek Pilař, Stefan Milkov, Dušan Pálka, Jiří Slíva nebo Stanislav Holý, architekti Vlado Milunič, Petr Keil, Miroslav Masák nebo Bořek Šípek, lidé  od řemesel jako pasíř  Vladimír čermák nebo houslař Vladimír Pilař a jeho syn Tomáš) i podnikatelé (např. Tomáš Baťa (na fotografii), Magdalena Souček, klenotník a hodinář Miroslav Dušák  nebo Milan Daněk, který přivezl do Česka džíny H.I.S).

Nebo úchvatný Jiří Hanzelka, jedinečný Josef Škvorecký či nespoutaně nevážný Jan Schneider, který napsal úžasné texty o Magdaleně, která není svatá, je jen žena, o d´Artagnanovi, kterého ochrání malá dlaň, nebo rozhoupal zvony Evě Pilarové a Jaromíru Mayerovi.

A to je jenom částečný výčet…

Měla jsem možnost potkat i zahraniční hvězdy jako je Annie Girardotová, herečka Catherine Oxenbergová, známá mimo jiné jako Amanda ze seriálu Dynastie, topmodelka Julia Andersonová nebo Philippe Guerlain ztělesňující slávu francouzských parfémů mnohem více než jiná, uším možná známější jména.

Díky zaznamenaným a někdy i po čase novým rozhovorům s lidmi z byznysu se mi naskytla příležitost vidět, jak postupovali a kam až se dostali. Třeba Magdalena Souček: přijela jako průkopnice auditorské společnosti a dnes patří k nejvlivnějším ženám a manažerům vůbec českého byznysu. Nebo Helena Pískovská: od ředitelky K-Martu po šéfku Svazu obchodu a cestovního ruchu. Pavel Hlinka – od ředitele hotelu Inter-Continental po ředitele hotelů Orea. Podobně prošel mými rozhovory někdejší ředitel hotelu Forum, nyní Corinthia Towers Jan Filip nebo Oldřich Šubrt, někdejší dlouholetý a mimořádně úspěšný ředitel pražské Nemocnice Na Homolce.

Po některých rozhovorech zůstaly jenom stránky v časopisu. Z některých setkání se však zrodila další přátelská a srdečná.

A v mnohých rozhovorech zazněla nadčasová slova, jejichž význam a platnost nepomíjí.  Tak jsem připravila malý výběr. Následující rozhovory se s výjimkou rozhovoru s Annou Masarykovou, vnučkou TGM, uskutečnily převážně v polovině 90. let. 

Některá setkání byla nepopsatelně silná, protože jejich protagonisté byly výjimečné osobnosti.  Nebo ještě víc: výjimečné osobnosti s výjimečnými okolnostmi.

Jeden z nejsilnějších prožitků mi poskytl rozhovor s historičkou umění Annou Masarykovou, vnučkou T. G. Masaryka.

Opozdila jsem se. Páteční doprava udělala své, a tak jsem hledala dům, v němž bydlela, mírně znervóznělá. Smluvit už jednou odloženou schůzku nebylo snadné. S Annou Masarykovou chtělo po revoluci mluvit příliš mnoho lidí. Konečně! Správné číslo v uličce na Malé Straně, kousek od Vltavy. Spousta příkrých schodů. Kde bydlí? Prolétla jsem přízemím a prvním patrem, od jedné vizitky ke druhé. Nic. Zbývala dvířka jakoby na půdu – ale schodiště za nimi pokračovalo a vedlo do podkroví, u něhož bylo jméno, které jsem hledala. Zazvonila jsem… Otevřely se dveře dokořán a stála přede mnou. Menší a drobná, s neobyčejně mladýma a přívětivýma očima. Odpustila mi zpoždění. A pozvala dál. Mansarda, ve které žila, patřila k těm, po nichž všichni toužíme, ale málokdo ji má. Nízký strop, dva tři trámy dělící místnost. Spousta knih, spousta drobností, fotografie, grafiky, obrazy. Černé dřevěné křeslo, které navrhl Mikoláš Aleš. A nádherná Šímova Krajina, z devětatřicátého. Namaloval tento olej ve Francii, v Treignacu, kam se s rodinou těsně před válkou přestěhoval z Paříže. Vytvořil tehdy ve stejné době obrazy dva (druhý vlastní pražská Národní galerie). Jsou posledním vzepětím svobodné obrazotvornosti, která se odpoutala od reality tohoto světa a vydala se tam, kam jí bylo libo.
Byl to velký rozhovor. Mluvily jsme nejen o umění a umělcích, které znala – a byla to samá obří jména –, ale i o válce, politice, společnosti nebo lidské povaze. A samozřejmě také o jejím dědečkovi. „Měl takové – charisma, to si neumíte představit. Jméno Masaryk opravdu něco znamenalo.“
Jak se vám s ním žilo?
„Nesnadno.“
Kdy nejnesnadněji?
„Ani nevím. Potíže s tím byly vždycky. Lidé si nás představovali jinak, než jací jsme byli. Naše rodina byla vždy naprosto demokratická, ale lidé tomu někdy nerozuměli. Protože – kdo je demokrat? To přece znamená být úplně jako ti druzí…“
Čím podle vás byla a snad ještě trochu je nemocná naše společnost?
„Hlavně totalitou. Vždycky jsme v sobě měli tichou nenávist k něčemu, co jsme museli. Češi pořád museli… Teď se mě každý vyptává na dědečka, takže na něho hodně myslím. Vzpomínám si, jak jsme jednou po obědě seděli a dobře si rozuměli. Bylo to krátce před jeho smrtí. Přišla Alice a povídá: Tato, už musíš, víš, že máš to a to… Zvedl se a smutně řekl: Tak vidíš, už zase musím…“ 

„Víte, já si myslím, že člověk má být jako že z mlhy, aby jím procházelo slunce, myšlenky jiných lidí, psí štěkot…“ říkala mi Květa Fialová. „Jsou lidé neustále zoufalí, že něco nestihnou, najednou se leknou – jsou jako ulitý z betonu a neprojde jimi nic. Tím, jak jsou tvrdý a v hrůze, mohou spadnout a roztříštit se. Ale volně, v pohodě, je život přece mnohem lepší, nemyslíte?“
Květa Fialová je nejkouzelnější bytost, jakou znám. Ze všech vrstev, nejen ze showbyznysu.  Se svým nadhledem, laskavostí, mírností a neustálým úsměvem a pochopením pro všechno lidské vypadá jako z jiné planety. Když jsem poprvé přišla do jejího bytu, první, co mě napadlo, bylo „tak tady bych teda uklízet nechtěla!“ – takové množství nejrůznějších drobností a památek všude kolem.  S odzbrojujícím úsměvem mi vyprávěla, že samozřejmě uklízí, ale nestresuje se, když zrovna uklizeno nemá. „Prach je taky roztomilý, tam si sedí… tak ho utřu, až se mi bude chtít. Mám řád ve věcech, které je třeba udělat; absolutně splním všechno, co slíbím – ale mezit tím je volně proudící čas. A čas je náš jediný majetek.“
Od té doby také nechávám prach žít, ať si roztomile sedí… Dočasně.

Do Zdeňka Zelenky, režiséra Nesmrtelné tety a Kanadské noci, jsem se beznadějně zbláznila hned při prvním setkání. Byl vtipný, galantní, mužný – a mluvil souvisle a smysluplně, což při rozhovoru ocení každý novinář ze všeho úplně nejvíc. 
Při tvůrčí činnosti se do díla promítají autorovy zážitky, názory, přání a touhy, i když to mnozí nechtějí přiznat. Zajímalo mě, zda si Zdeněk Zelenka uvědomuje a přiznává, co a jak se odráží v jeho filmech a inscenacích.
„Uvědomuju a odráží se toho v nich hodně,“ přiznal. „Dobrý autor, a to jsem někde četl, je jako bůh ve vesmíru: je všudypřítomný, ale nikde není vidět. Když píšu scénář, vymýšlím příběh a koncipuju charaktery, tak je samozřejmě musím někde brát. Sahám tedy do svých osobních zážitků, domněnek, představ. A to, co z nich vyberu, mě charakterizuje. Opravdu kumštýřská práce tedy tím výběrem nevypovídá ani tak o realitě, ale o autorovi a jeho pohledu na věc.“
Logicky tedy vyvozuji, že jste člověk, který má například smysl pro humor…
„Mám smysl pro humor. Osobní svět hodně ovlivňuje to, co člověk dělá. Dokonce mám pocit, že je to žádoucí. Ani nelze psát a filmovat odstřiženě od osobních prožitků, protože vyprávíme o lidech, jak je vidíme a vnímáme, a tím jsme ve filmu vepsaní. Film bez humoru je pro mne neživotný. Život je souborem smutného i veselého, a když je film jenom o jednom, je ochuzený a ne úplně pravdivý.“
Jaké lidské vlastnosti vás jako režiséra a scenáristu nejvíc zajímají?
„Mám rád lidi s pozitivním myšlením, od něhož se odvíjí právě smysl pro humor a určitý nadhled. Vážím si profesionality, která ve všech oborech upadá; v našem je to jasně čitelné. Mám rád chytrost, určitou laskavost a vlastnosti, které jsou teď na obrazovce vzácné, protože na ni vtrhly primitivní výtvory – něhu ve vztazích, člověčenství, které bylo pro naši zem a tvorbu typické.“
Je docela zvláštní slyšet v naší době plné opatrnosti právě ze vztahů volání po něze z úst dospělého muže.
„Určitě musí zaznívat z úst každého kumštýře. Kumštýř přece nikdy nemůže být cynický, pokud je opravdu kumštýřem. Lékaři skládají na závěr studia Hippokratovu přísahu, v níž slibují pomoc tělu. Umělec by měl po skončení vysoké školy přísahat, že neublíží lidské duši. Protože kumštýři mají být přes duši, když lékaři jsou přes tělo. A teď si vezměte, kolik tvůrců a jak strašlivě leptá svými díly zdraví duše. Kdyby byli pod přísahou, nesměli by to udělat.“

Americký kongresman Charles Vanik přesně splňoval mou představu starého amerického senátora. Bylo mu jednaosmdesát, když jsme se setkali: přicházel proti mně středem foyeru pražského hotelu Inter-Continental vysoký a mírně nahrbený jako velký yellowstonský grizzly s nohama kovboje. Oči i tvář se smály.
Zatímco já se napájela po americku džusem, on si poručil vodu. „Je základem života, netloustne se po ní a není alkoholická – tak proč bych si ji nedal?“ reagoval tehdy na můj nevěřící a tázavý pohled. V Kongresu USA působil dvacet šest let a do historie se zapsal jako spolutvůrce tzv. Jackson-Vanikova zákona z roku 1974, podle něhož USA neposkytovaly doložku nejvyšších výhod státům, v nichž nebyla respektována lidská práva. Býval senátorem za Ohio, soudcem a nejmladším radním v Clevelandu. Do Kongresu ho zvolili v roce 1955, hned následující rok přijel poprvé do Prahy a od té doby jezdil velice často. Zasazoval se hlavně o spojování rozdělených rodin a po revoluci byl velmi aktivní při rozšiřování podnikatelských vztahů.
Praha se mu líbila. „Hrozně rád chodím a Praha je pro lidi, jako jsem já, jako stvořená. Vlezu úplně všude, denně ujdu minimálně tři míle (tj. skoro 5 km). Stejně tak i doma ve Washingtonu. Dneska nám nabídli, abychom se s manželkou zúčastnili autobusové okružní jízdy. Řekl jsem: Do těch nejkrásnějších míst zajet nemůžete! Zdá se mi, že zde načíná být příliš mnoho automobilů (rozhovor se uskutečnil v roce 1994). Jestli si má Praha s něčím lámat hlavu, tak s dopravou a prostupností ulic. Ulice musí být hlavně pro lidi, a ne aby v nich stála ve čtyřech řadách auta. Množství aut v Praze se zvyšuje a bylo by tragické, kdyby Prahu potkal osud italských měst – kulturní památky tam jsou prakticky nepřístupné, protože na prvním místě je doprava.“
Máte tady zavedený nějaký rituál?
„Kdykoliv sem přijedu, tak si musím každý den zajít do nějaké hospody a dám si česnečku. Druhá nejlepší věc je kysané zelí – to je pro mě síla a energie. Také kachnu děláte nejlepší na celém světě.“

Spisovatelka Jarmila Loukotková byla jedním z mých snů. Její romány mne provázely celým vzdělávacím systémem, Básníka jsem znala skoro nazpaměť a Villonovy balady jsme deklamovali na koleji při mejdanech, i za střízliva. Začaly jsme se setkávat v roce 1994, kdy bylo Jarmile Loukotkové  71 let. Z chalupy mi posílala dopisy s malůvkami na obálce. Když jsem přišla za ní do pražského bytu, nasadila paruku a nalila číši vína. Byla šarmantní a energická, i když už měla zdravotní problémy. Mozek jí však stále fungoval brilantně.
Vtipkovaly jsme. Říkala jsem, že i když některá jména znějí momentálně hlasitěji, první dámou české literatury je bez diskuse ona. Nedlouho předtím jí vyšlo už pošesté Není římského lidu a několik týdnů bylo na trhu třetí vydání Pod maskou smích. Zasmála se. „To jsem to dopracovala! Na Marii Majerovou…“
Jejím největším námětem byla antika a v té době rozepsané i zamýšlené romány se zase vracely do antiky. Antika do konce života?
„Mým kamarádem byl profesor Rudolf Mertlík, překladatel z latiny. Když jsem se chystala psát Spartaka, věděla jsem, že v knize budou bitvy – a copak já vím o bitvách… Tak jsem se na něho obrátila, aby mi půjčil nějaké původní knížky, v nichž jsou popsané antické bitvy. Podíval se na mě a řekl: Nic ti nedám, nebuď líná a vzpomeň si! Byl přesvědčený, že jsem tenkrát žila. Tak jsem si musela vzpomenout. A pak jsem se musela moc navzpomínat v druhém díle Spartaka a v dalším románu – už mám těch otroků plné zuby.“
Chcete říct, že jste nešla do literatury?
„Trochu jsem jít musela, ale moc ne.“
V souvislosti s bezbožníkem Villonem, který byl po antice druhým osudovým literárním tématem Jarmily Loukotkové, jsme se dostaly i na její vztah k církvi.
„Jsem  zapřisáhlý, nesnášenlivý ateista,“ prohlásila. „Náboženství je hrozné oblbování. Nic proti tomu, ať si kdo věří, v co chce – ale když se toho zmocní jakákoliv církev, a obzvláště římskokatolická, tak je to na nic. Podívejte se třeba na islámské fundamentalisty. Vždyť je to hrozné, co vzejde z prosté víry nějakého člověka, který věří proto, že se bojí života, že se bojí světa.“
Z čeho se odvinul váš ateismus?
„Moji rodiče byli také ateisté, vystoupili z církve ještě za Rakouska, než se vzali. Takže odtud. Kromě toho má člověk nějaký mozek. Ke svým římským románům jsem hledala materiály – a o Kristovi neexistuje žádný záznam o tom, že žil. A Římani mají zaznamenanou každou tašku, která spadla ze střechy. Ani v římských, ani v židovských záznamech Kristus neexistuje. Ani slovo o tom, že by pan Pilát dal někoho takového ukřižovat, nic. Tehdy se křižovalo jako na běžícím pásu, takže se tam dala přistrčit nějaká pohádka.
Věřit v Krista Pána je totéž jako věřit v prince Bajaju nebo Šípkovou Růženku. A kdo chce přijmout jeho existenci, musí přijmout i jeho narození, tj. narození z panny a početí ještě k tomu s duchem – no tak, kde to jsme?“
Zrodilo ho zoufalství lidí?
„Situace byla tehdy nazrálá – otroctví a podobně. Lidem se žilo bídně. Už staletí před tím, než se pohádka o Kristovi objevila, se čekalo na mesiáše – který stále nešel, že. Tak si ho vymysleli. Už Tomáš Aquinský pravil Credo quia absurdum – věřím, protože to je nesmysl. Mohu jedině věřit, protože rozumem to nepojmu.
Můj bývalý manžel byl katolík, ovšem do kostela jakživ nešel a modlit se jsem ho neviděla. Jednou přišla řeč a ptala jsem se ho, k čemu je to dobré. Jeho odpověď mě zarazila a nezapomenu ji do smrti: Člověk se přece musí něčeho bát. Ale proč? Jedině sám sebe a svého svědomí. Jestliže se chovám k lidem slušně, nekradu, nelžu při důležitých věcech (když řeknu mámě, že jdu na praktika, ale jdu na rande, tak to je jiná věc), nedávám se ke komunistům, platím své dluhy a držím dané slovo – tak co se potřebuju něčeho bát? Cožpak potřebuju nějakého boha?“
A co když skutečně někde něco…
„Jestli nějaký je, potom to je nějaká obrovská přírodní síla, které čerta záleží na tom, jestli pan Vonásek zcizoložil nebo jestli paní Koperníková ukradla v samoobsluze flašku whisky. Dokonce jí i čerta záleží na tom, jestli miliony Židů zmizí v peci. Ta síla, existuje-li, má jiné starosti: aby se život vyvíjel tak a tak, tkáně tak a tak, aby fungovala elektřina a podobně – a ne aby se starala o pana Vonáska, jestli se modlí a chodí ke zpovědi.“
A také se určitě stará o to, aby se správné talenty dostaly do správných hlav. V případě Jarmily Loukotkové se strefila stoprocentně. 

Z Miroslava Donutila se vyklubal maximalista. „Myslím, že moje ctižádost je velká,“ prohodil, když jsem zmínila oslnivou dvacítku sezon v brněnském Divadle na provázku, roky v Národním divadle, úspěch v Černých baronech, Tankovém praporu, Dědictví a nadechla se k pokračování.
Přímá odpověď na přímou otázku…
„Ale ona musí být, protože nemá-li člověk ctižádost, ničeho nedosáhne. Pokud zůstane jenom u pohodlnosti a lenosti – které mi také nejsou cizí –, k žádné aktivitě se nedostane. Potom je velmi jednoduché proválet dny. Pak se spolu můžeme bavit vlastně jenom o odpočinku a sem tam někde bude nějaká práce. U mě je to zaplaťpánbu naopak.“
Vy jste velmi cílevědomý člověk, viďte?
„V určitých věcech asi jsem. Na druhé straně ledacos vůbec neumím a nedovedu dotáhnout do konce. Jsou to věci praktického významu, které by člověk měl v běžném životě umět. Nejsem manuálně zručný, neumím jednat na úřadech, neřídím auto a neumím spoustu dalších věcí. Ale ono jedno vyvažuje druhé…“
Může být herec skromný?
„Měl by být. Myslím, že cílevědomost a skromnost jdou ruku v ruce. To neznamená, že když jste cílevědomý a máte představy o své kariéře, třeba maximalistické, nejste zároveň skromný. Čím víc je člověk skromný a cílevědomý, tím víc toho podle mého názoru dosáhne. Dohromady nejdou skromnost a nabubřelost. Už mi pár lidí řeklo, že jsem namyšlený nebo nafoukaný a dávám moc okatě najevo, že něco jsem. Člověk si asi nikdy nebude moci sám sebe dokonale prohlédnout… Je docela možné, že tak působím. Ale já o sobě vím, že to není pravda. Vím o svých sžíravých pocitech a nejistotách a vím, že jsem ve spoustě věcí daleko skromnější, než bych mohl být.“
Jak jdou dohromady skromnost a sebevědomí?
„Tak jako třeba muž a žena. Sebevědomí můžete mít a vědět proč a na základě čeho, ale zároveň můžete být skromný. Nemusíte si na jeho základě vyskakovat, protože se vám to vzápětí nutně nevyplatí. Skromnost je nutná vlastnost k tomu, abychom se o životě a o tom, co děláme, dozvěděli co nejvíce. Abychom měli možnost se to dozvědět. S neskromností to bude asi složitější.“

Dramatička a scenáristka Daniela Fischerová hovořila k aktuálním věcem, ale  moc se mi líbila a vlastně čím dál víc líbí jedna myšlenka z její hry Báj. Zjednodušeně zní asi takto: Nikdy není na nic pozdě, nenechme si namluvit, že už je stejně všechno jedno. Budoucnost je nejlaskavější ze všech nadějí.

Kristina Žantovská, když ještě byla paní velvyslancovou, mě obdařila jedním citátem, který jsem adoptovala: „Ten most přejdu, až k němu dojdu.“ Prý to je irské přísloví a ona se jím řídila v nejistotě, co ji čeká ve Washingtonu, kam odjela s Michaelem Žantovským. Zpočátku prý byl tamní pobyt jeden dlouhý most… Ptala jsem se jí, zda vnitřně přejala některé z tamních společenských zvyklostí. „Naučila jsem se odpovídat na každý dopis, na každý telefonát. Poděkovat za všechno, poprosit, když něco chci, a učím se i odmítnout, když něco nechci.“
Je těžké odmítnout?
„Je. A odmítnout tak, aby to nebylo pro druhou stranu nepřijatelné, ale přesně říci tohle ano a tohle ne.“
Ve Washingtonu nalezla oblíbená místa: s dětmi chodili rádi do přírodopisného muzea, které je nádherně uspořádané, že tam děti rády chodí opakovaně. „Potom je ve Washingtonu moc příjemná čtvrť – Georgestown , taková replika londýnské čtvrti. A čtvrť Adams Morgan, která je hodně multikulturální, je v ní spousta hospod, klubů i muziky a je tam hodně živo. Georgestown je už vycizelovaný, načinčaný a bohužel v některých místech už není autentický. Do Adams Morgan chodí ti, kteří mají rádi dobrou muziku, dobré hospody a zajímavé lidi. Tam se cítím dobře.“  

S grafikem Adolfem Bornem jsme v rozhovoru žertovali o jeho jménu, začínajícím dvěma prvními písmeny abecedy. Podezírala jsem jeho rodiče ze zvráceného smyslu pro humor, ale Adolf Born je obhajoval. Nebyl to fórek! „Jsem třicátý ročník, takže z obliga, pokud jde o možné podezření z kalkulování s jiným jmenovcem. Ale moje matka byla racionální typ a jeden ze strýců se jmenoval Adolf. Byl dost movitý, takže se jaksi počítalo s tím, že si mne oblíbí a… Jenže strýc zmizel v propadlišti rodinných dějin a mně zbylo jen to jméno.“
Co je pro vás v životě A a B? Ve smyslu prvořadé a druhořadé.
„Zní to banálně, ale vždycky je krásné, když člověk dělá něco, co ho baví a přináší mu radost, eventuálně i zájem okolí o výsledky jeho práce. Takže A by mělo být potěšení z pracovní, nebo tvůrčí existence. Souvisí s ní citové zázemí, abych to nazval obecně.“  

Úžasné a opakované chvíle jsem strávila s původně herečkou, nyní spisovatelkou Evou Hudečkovou, se kterou jsme si měly stále co povídat i potom, když novinářské povinnosti byly dávno splněné a rozhovor vyšel. Bavily jsme se hodně o jejím psaní i o filmových scénářích, které se dostaly až do fáze příprav k realizaci, ale zastavilo je zrušení státního filmu. Když jsem se, hloupě, ptala, zda jí nebylo líto zmařené práce, odpověděla: „Nejdřív jsem byla úplně zoufalá, ale potom jsem zoufalství nějak odhodila a řekla si: no a co, určitě to bude k něčemu dobré, protože bych možná nenapsala knížky, kdyby filmy vznikly. Takže práce na scénářích tedy nebyla zbytečná, mnoho jsem se při ní naučila. A tak jsem najednou pocítila ztrátu jako vlastně veliké štěstí. Rozhodnout, co je pro člověka dobré a špatné, je v lidském životě velké dilema. Někdy si myslíš, že jsi dostala velikánský dar, který ti prospěje, a za čas můžeš zjistit, že ti velmi ublížil. A někdy máš dojem, že jsi dostala strašlivou životní ránu, a nakonec, třeba za pár let, se projeví jako boží požehnání. Takže člověk nemá říkat hned tak či tak. Myslím si, že bychom měli poctivě, spravedlivě, krásně a vstřícně prožívat každý okamžik, který žijeme, a neměli bychom moc myslet na to, co bylo a co bude – protože to nikdy nevíme, to je vždycky velký otazník.“
Moc ráda jsem se setkávala s Evou Hudečkovou. Má neobvykle malé ruce. Když povídá, nechává je ležet na stole a jen někdy je propůjčuje pohybu, střídmému, ale přesto naléhavému. Velká gesta nepotřebuje, mluví jako z partesu, formou i obsahem. Dlouho předtím jsem nepotkala (a jenom zřídka potom) člověka s obdobnými vyjadřovacími schopnostmi. Řeč bez zájmen nahrazujících chybějící slova, bez tisíců zástupných „to“, bez nakousnutých vět, které zůstávají nedokončené, protože mluvčí nemá myšlenku nebo ji neumí sdělit. Bohatá slovní zásoba. A laskavost, vyzařující z vět i chování. Eva byla – a věřím, že stále je – velmi slunečná. 

Spisovatel, scenárista a historik Zdeněk Mahler mě oslňoval znalostmi, přehledem i způsobem vyprávění. Jak ten má srovnané myšlenky! Byly to obrodné schůzky, zejména když jim předcházely rozhovory s lidmi zcela opačnými. Jednou, když hovořil o českém národě, řekl:  „Je v nás zakódovaná zvláštní nezdolnost. Považuji ji za jednu z podstatných ctností české povahy. Na vrozenou úpornost, nezdolnost a vytrvalost spoléhám v obtížných situacích.“ 

Za Vlastimilem Brodským jsem šla do jeho bytu na pražské Floře v prosinci, abychom udělali rozhovor do vánočního vydání novin.  Zajímalo mne – vzhledem k tomu, že vždycky kolem sebe měl krásné ženy – co jim dával pod stromeček.
„To bylo podmíněno individuálním zájmem mých žen nebo životních partnerek, každá ho měla úplně jiný. Moje první úřední choť byla založena intelektuálně a zároveň byla velmi nadaná hudebně, takže se dárky rekrutovaly z oboru tohoto jejího zájmu. Někdy se mnou vydržela žena, která měla třeba méně intelektuální nároky, a u ní se dárky omezovaly třeba na kožich, když na něj bylo, který si sama musela opatřit, protože já bych to zvoral, a o kterém mi stejně řekla, že stál polovinu toho, co stál.“
Řeč přišla i na proměny Vánoc. „Všechny Vánoce se liší od předchozích, protože dochází k silným změnám v sestavách mých blízkých a odcházejí mi přátelé,“ řekl Vlastimil Brodský. „Což samo o sobě by nebylo tak tragické, jestliže se smíříme s tím, že už mají svým věkem právo odejít. Tragické je to, že s každým odchodem mého blízkého člověka odejde všechna minulost, kterou jsem s ním prožil. Jenomže v tomhle věku minulost tvoří podstatnou část mého života! Život je to, co jste prožila, víte, jaké už to bylo a jaké to je. Potom je život ta sekunda, kterou můžeme nazvat přítomností. Budoucnost vlastně není život v pravém slova smyslu, protože nevíme, jaká bude – nehledě na to, že v mém věku je budoucnost velice krátké období. Jestliže tedy ztratím blízkého člověka, ztrácím s ním i minulost, protože o ní nemám s kým komunikovat.“ 
Kdybyste měl svým vnoučatům předat životní moudrost, jaká slova by od vás slyšela?
„Především bych jim řekl, že jim absolutně žádnou moudrost předat nemohu.  Že moudra, o kterých někdy někde bývá nějaká pošetilá zmínka, jsou vlastně nasbírané zkušenosti – ale já jsem došel k pevnému přesvědčení, že zkušenost se opravdu nedá předávat, na což jsem se původně těšil. Představoval jsem si, jak obohatím život svých potomků, když jim budu moci říct: heleďte se, v životě je to takhle a takhle. Kdykoliv jsem jim to řekl, zasmáli se a vykašlali se na mé bludy. A měli recht, protože když sami dospěli ke zkušenosti, kterou jsem je chtěl infikovat, teprve potom se o ni obohatili, zafixovali si ji a teprve tehdy věděli, o čem je řeč. Jsem přesvědčený, že zkušenosti se musejí získávat a nedají se nikde vyčíst. Takže bych jim řekl: nic vám neporadím, nic moudrého nevím, znám jen jednu velice moudrou věc, a to je: velké E rovná se em cé na druhou, ale to řekl nějaký můj přítel Albert, takže to já ani nevydávám za své.“
Zazvonil zvonek a přišla Tereza. Namazala si rohlík máslem, přisedla a poslouchala. Nedalo mi to… Jaký máte, Terezo, pocit, když takhle sedíte, novináři zpovídají vašeho otce a vy vidíte, že si ho váží a pokládají si za čest dělat s ním rozhovor?
„Jsem ráda, že to tak je,“ řekla.
Tuhle životní zkušenost už měla Tereza Brodská prožitou a zafixovanou.

S malířem Karlem Valterem jsme se setkali, když slavil osmdesátku. „Byl bych nerad, kdybych zůstal stát nebo kdybych se opakoval,“ řekl, když jsme se bavili o jeho další tvorbě. „To by bylo to nejhorší, co by mě mohlo potkat. Snad se mi podaří projít prohrami a pocítit alespoň záblesk toho, o co se pokouším. Předpoklad? Abych byl zdráv a neopustila mne touha.“

Annie Girardotové bylo už přes šedesát, když jsem se s ní potkala. Bavily jsme se o věku. Ptala jsem se jí, já, čtyřicetiletá, zda stále platí její prohlášení, že pro ni věk nikdy nebyl důležitý. Odpověděla mi: „V jednom momentu jsem si začala svůj věk uvědomovat, ale teď už o něj nedbám a zase žiju naplno. Je pravda, že jsem na něj nikdy nemyslela. Nevidím se, možná si říkáte – jé, ta už je zestárlá, ale já mám stále chuť dělat strašně moc věcí.“  A chovala se tak, že jsem o jejích slovech nepochybovala.

Caroly Biedermannové jsem se trochu bála, protože byla v 90. letech snad nejznámější – a nejostřejší – feministka. Překvapila mne hned po prvních větách. Když jsme si domlouvaly datum a čas schůzky, obrátila se ke svému manželovi a pravila: „Prosím tě, pamatuj si to, já to určitě zapomenu.“ Rozloučila jsem se trochu zmatená. Tahle paní vkládající své konání do rukou muže, ještě k tomu vlastního, je nejprovokativnější česká feministka?
„A co mám dělat, když jsem sklerotická,“ odpověděla později na mou pátrací otázku. „Byla tam paměť, která mi mohla posloužit jako pobočná paměť. V tom případě je mi jedno, jestli je to muž, žena, nebo třeba dítě. Kdyby si to pamatoval pes, uložím to psovi. Ale ten mi to většinou neřekne, i když by si to možná pamatoval líp než kdo jiný.“
Jak se slučuje s feminismem použití mužské paměti v okamžiku, kdy se to ženě zrovna hodí?
„Vždyť je to úplně jedno! Důležité je, jestli ten člověk vůbec nějakou paměť má. A to zase muži si dost často pamatují!“
Samozřejmě jsem se musela zeptat, co vlastně feminismus je. Odpověď byla krátká: „Zoufalý pokus o důkaz, že žena je člověk. Účelem feminismu je nepopřít, že jsme ženy, ale silně se ohradit proti tomu, že bychom byly nějaké jenom ženy. Nejsme přece žádné jenom.“
Nedalo mi to.
Není feminismus do značné míry pouze projevem lítosti nad neexistencí hezkého, uspokojivého vztahu s mužem?
„Jestli máte na mysli hezké vztahy milostné, rozhodně nejsou alfou a omegou veškerého bytí, ať už mužského, nebo ženského. Tady bych to neviděla. Ale pozor, na něco jste možná narazila: skutečně například určité milostné románky vycházejí z toho, že alfou a omegou je pro ženu hezký vztah s mužem, a když ho nemá, je méněcenná. Což je něco, co se mi nesmírně nelíbí, protože to hrozně omezuje možnosti. Není celý život jenom láska – a kdyby byl, tak by to byl velmi nudný život. Takže tímto způsobem ženy orientovat, omezovat, pokládám za silně pochybené a nelíbí se mi, že se to děje. Takže neexistence vztahu je spíše jeden z terčů, na který feminismus může trochu střílet. Ale že by celý feminismus vznikl jenom proto, že mužský jsou blbí a nedokážou se ženskou vytvořit hezký vztah – to by bylo trošku málo. Nás ženy hned tak něco nerozčílí a tohle by k tomu zcela zaručeně nestačilo.“
Co je podle vás láska?
„To mi řekněte… Podle mého názoru velmi intenzivní pocit, který silně napomáhá ostřejšímu vidění a vnímání světa. Ale nevím, jestli se mnou bude někdo souhlasit.“

S Markem Ebenem jsme se dostali i k ebenovému dřevu. Říkal, že na hmatníku je výborné.  Také je údajně jediné, které se ve vodě potopí – tak jsem se Marka zeptala, zda se v životě někdy dostal  do situace potopeného dřeva.
„To se dostanete často,“ odpověděl. „Člověk je občas i za tyhle situace – dívá-li se zpět – docela vděčný. Zpočátku vypadají hrozně, kolikrát neřešitelně, jako katastrofa. Také do takových situací jsem se dostal. Ale když se snažíte a máte také trochu štěstí, mohou vám přinést i ledacos dobrého. Když se vynoříte, tak příště třeba vydržíte déle s dechem. Ale to jsou velmi závažné otázky, které v mém věku ještě nejsou moc k zodpovídání. Pánbůh ví, co mě v životě ještě potká a jak to ponesu. Moje babička vždycky říkala, že šťastné chvíle jsou jenom velmi krátká období mezi dvěma průšvihy. Asi to je pravda.“ 



Zajímavou zkušenost jsem udělala s Lenkou Kořínkovou. Šokovala mě.
Ano – šokovala. Můj telefon ji zastihl na Barrandově, uprostřed jednoho natáčecího dne v polovině října. V době, kdy znovu žila v Československu už půl roku a jako někdejší úspěšná herečka i zpěvačka měla za sebou boom novinářského zájmu o svou osobu. Ve chvíli, kdy poskytla už řadu rozhovorů na téma svých osudů a další podobné vyzvání ji logicky mělo spíše otrávit než nadchnout, mne Lenka Kořínková šokovala profesionalitou a vstřícností. Bylo jí jasné, že když volám dnes, nechci rozhovor za týden, ale zítra – a také to řekla. Bude mi k dispozici v nejbližší volné chvíli. V tomhle okamžiku však neví, kdy nastane. Měla by se to ale dozvědět během dne, takže si vezme moje telefonní číslo a zavolá mi. Sama! A přijde tam, kam si budu přát. S tím jsem se do té doby nesetkala!
Zavolala a přišla. Malá, drobná, nenápadná a bezprostřední.
„Chci vás jako novinářku uspokojit,“ řekla. „V Austrálii jsem si uvědomila hodnotu práce jako takové a naučila se respektovat práci druhých. Přispělo k tomu pár neúspěchů u pohovorů na takzvané podřadné práce. Zdůrazňuji takzvané, protože dnes nepovažuji žádnou práci za podřadnou, ani umývání WC. Každou lze dělat dobře, nebo špatně – a když ji děláte tím druhým způsobem, otravujete život ostatním. My oba s mužem jsme zažili situace bez zaměstnání, to znamená bez jistých peněz – a bylo to tak husté, že když muže najali v obchodním domě na uklízení nakupovacích vozíků, přišel domů a oznamoval to, jako by vyhrál v loterii. Práce znamená peníze a peníze poskytují možnost investovat do toho, co mne zajímá a co chci dělat. Uvědomuji si hodnotu peněz, hodnotu výdělku a z toho pramení i můj respekt k práci druhých.“
Šokovala mne pak i při loučení.
„Děkuji vám za váš čas,“ řekla. 

Eva Olmerová. Dodnes miluji její písně – slýchám v nich radost i bolest, smích i slzy, chvilkový stesk i dravou touhu po životě. Totéž jsem vnímala při našem setkání, i když Eva Olmerová byla v té době už hodně nemocná. Byl to jeden z posledních rozhovorů, které dala, ne-li úplně poslední.
Přízemní okno v jedné dejvické ulici nedaleko metra Hradčanská znali všichni v okolí. Bývalo téměř stále pootevřené, téměř stále za ním svítila obrazovka televizoru a často se ozýval hovor. Někdy zněl i klavír: zabíral téměř polovinu jediné malé místnosti, která byla domovem Evy Olmerové.
„Pojďte dál, to je báječné. Rozsvítíme si. Je to tu maličké, ale buďte jako doma. To není cizí pes, to je můj pes. Boty se odkládají semhle. Tady jsou pantofle, malý, ale čistý. Kabát dáme do skříně. Co to vlečete v těch taškách? Já na nákupu ještě nebyla. Můžeme to dát sem nahoru, nebojte se, můj pejsek nemá ocas tak vysoko, ty vajíčka se nerozbijou. Pojďte, tady si sedněte, jako doma, jako kamarádka.“
Takhle jsme spolu začaly.
„Tak tohle je moje kuchyň, tady ložnice, tady pracovna a tohle obývák,“ ukazovala rukou na různé strany. „Všechno za 418 korun měsíčně. Dobrý, ne? Co si dáte? Kafe, pivo, čaj, šťávu… pivo, to je báječný, máme ještě pivo? Ale já musím tenhle bylinkovej čaj, tak si budeme povídat. Zatím si to tady prohlídněte a chovejte se jako kamarád. Hned jsem zpátky.“
Miluju její  Čekej tiše.
Čekej tiše
až mraky měsíc rozpletou
pak se dej na cestu známou staletou
najdi si zem kam stopy lidí nevedou
kam mohou jen
ti kteří štěstí dovedou dát
„…  Vycházela jsem z divadla a proti mně jdou dva úplně neznámí lidé, což byli Grossmann a Brabec. Říkali mi, paní Olmerová, my bychom se chtěli zeptat, nechtěla byste s náma dělat? Já country beat děsně miluju, to je moje. Já jsem starej trempíř. Šíleně jsem milovala Čekej tiše – He´ll Have to Go asi od dvaapadesátýho, tak jsme si udělali countrybeatovou pralinku. Jiříček Grossmann mi napsal českej text. Byla jsem v Semaforu až do sedmdesátýho prvního, ale se Suchým už jsem neměla nic společnýho, dělala jsem s Grossmannem.  Měla jsem recitál, byl tam se mnou Pepa Škvorecký, Ivan vyskočil a Milan Schulz. Stála jsem na jevišti i tři hodiny, a když jsem přišla domů, měla jsem pocit, že jsem krematorium. Tolik jsem měla pugétů. …
Už musíte jít? Vlastně musíš, dyť my si tykáme, viď. Kdy zase přijdeš? Dáš mi to přečíst, viď.
Jsem utahaná.
Proč jsou lidi svině? Proč to mám odnést já? Nikdy jsem nikomu neublížila, proč mám přijít o tenhle kvartýr za 418 káčées? Proč mám tohleto žít?
Tak v pondělí ahoj.“
Ahoj.
Usínej
a zvony ztracené zazvoní
a ty to víš
usínej a neříkej že ne neříkej
že netrefíš
usni tiše, až mraky měsíc rozpletou
pak se dej na cestu známou staletou
najdi si zem, kde stopy lidí nejsou
znát
kam mohou jen kteří štěstí dovedou
dát.
Byla nemocná, utahaná a zestárlá. Nikdy si na nic a na nikoho nehrála a nepředstírala ani tehdy, když jsme se poznaly. Prozpěvovala si, povídala, smála se i plakala. Byla to Paní Zpěvačka Eva Olmerová.